Zdravě nemocný a mocní

neděle 22. květen 2011 17:30

Povídka pro pamětníky doby minulé, leč obsahem blízká současnosti.

 

Už dva dny se Jiří nehnul z domu. Byl to důsledek nepříliš uváženého rozhodnutí,navštívit lékaře. Při odchodu z ordinace netušil, jaká to byla chyba.

Doktor Slíva byl skutečný profík. Diagnózu stanovil během několika vteřin jedinou větou: „Bude stačit týden?“  Jiří odpověděl kývnutím hlavy. V tomto případě musela být zachována ta největší diskrétnost. Nebyli totiž v ordinaci sami. Sestra měla vždy nastražené uši a nebylo možné posoudit její loajálnost s lékařovými názory.

Ještě by ho udala. Napadlo Jiřího při odchodu z ordinace v kapse s potvrzením  neschopnosti, zúčastnit se po dobu jednoho týdne pracovního procesu. Docela se mu zamlouval postup doktora Slívy. Zvláště po zasunutí stokoruny pod hromadu lejster na jeho stole. Jako by rázem ožil. Jiskra v očích lékaře napovídala,že tenhle druh pacientů je zde vítán.

Přemýšlel zda neudělal přece jen chybu. Měl na mysli povinnost lékaře zprostit pacienta  pracovních povinností. Tak trochu měl na celém procesu vlastní podíl. On byl přece tím ,kdo dal podnět ke zneužití lékařské přísahy. Byl z toho trochu nesvůj. Pravda. Mohl jej odmítnout a ještě mu vynadat. Ale proč by to dělal? Jiří si dokázal rychle spočítat veškeré výhody plynoucí lékaři z nekalé činnosti. V duchu se omlouval vlastnímu svědomí za podraz,který ne něj přichystal.

Kdyby měl alespoň důvod k nemoci? Přemýšlel v teple rodinného krbu. Vymalováno bylo před rokem, na chatu nejedou a žádný pohřeb se nekoná. Tak proč vlastně  celé tohle divadlo? Dospěl k názoru ,že za všechno může jeho žena.

Kamila byla tou,která prolomila bariéru pevných zásad. Poctivě dodržovanou za každých okolností. Jiří vždy tvrdíval,že porušit zásady spravedlnosti není možné. „Potom bych si už na nic, nemoh ani trochu zanadávat.“ opakoval si často vlastní omluvu. Jak  by taky mohl,když by se stal sám účastníkem podrazů a nejrůznějších leváren v téhle společnosti. Rozmotat tohle dilema v podobě lodního uzlu,zvláště když oba jeho konce drží pevně  v rukou Kamila, bylo nemožné. Nezbylo než se tedy podrobit tlaku a odhalit skryté –vlohy- pro podvod. Ano podvod. Žádný přestupek nebo dokonce omyl. Jiří ve svém chování viděl skutečný podvod.

Důsledky bezdůvodného zásahu do svědomí se s přibývajícími dny stupňovaly. Měl dvě možnosti: Porušit princip lékařské péče tím,že vyrazí do ulic. Nebo druhou možnost: Zůstat doma a zešílet nudou. Neustále obcházel po bytě a snažil se přijít na to ,jak z téhle smyčky ven. Nenašel jedinou potřebu ,jak zvelebit tenhle byt. Čerpání nemocenské dávky tak pomalu přicházelo vniveč.

Seděl za stolem a pomalu otáčel stránky v kalendáři. Do konce nezbývalo mnoho. I tak byla představa promarněných dnů děsivá.

„Červen… Konec června?“ vykřikl skoro radostně. Přece jen našel záminku k odpoutání se od vlastního pocitu zbytečnosti. Konec školního roku mu poskytl naději přece jen něco vykonat. Času na shánění odměny pro syna měl dostatek. Předem si vytýčil podmínku,že v prvé řadě musí jít o něco extra. Obvykle mu každým rokem postačila nějaká maličkost. Teď byla chvíle dokázat,že na to má. Musel celý plán pořádně promyslet. Kamila nebyla hloupá a jistě by přišla na to,že zneužil volna bez známek vlastního prospěchu.

Ke zdárné realizaci plánu mu nahrávala skutečnost,že manželka je prodavačka. Odcházela brzy ráno a potkali se až pozdě odpoledne. Měl tedy ty nejlepší podmínky.

Bylo skoro jedenáct a stále neměl představu  čím by chlapce ,ale hlavně Kamilu ohromil. Nehodlal marnit čas a vydal se k autobusu. Přece jen si na čerstvém vzduchu uvědomoval,že může být každou chvíli odhalen. Těžko by pak v práci zdůvodňoval svůj počinek. Naštěstí na autobus čekaly jen dvě postarší dámy a ty nejevily zájem, probírat jeho prohřešky.

Stále přítomna vidina odhalení mu nedovolila vystoupit přímo na náměstí. Co kdyby? Vystoupil o zastávku dříve a zbytek cesty došel raději pěšky. Postranní uličkou dorazil až k náměstí. Začal pátrat po vhodném objektu ,který by splňoval vysoké požadavky. Musí to být něco … něco extra. Opakoval si pro sebe a snažil se přinutit své myšlenky k ještě většímu výkonu. Péťovi bylo skoro třináct a sada cínových vojáčku by zřejmě neohromila.

„Jasně to je ono!“ vykřikl nadšením. Vzpomněl si na léta dávno minulá,kdy on byl v synových letech. Bez váhání zamířil k obchodu se sportovními potřebami. Jediný problém byla vzdálenost. Obchod byl na druhém konci náměstí a on stál před rozhodnutím; Využít postraních uliček nebo riskovat odhalení a proplout přímo mezi lidmi k místu určení. Zvolil druhou variantu. Vidina naplnění myšlenky, dokázala během chvilky odbourat veškeré obavy.

Hleděl na nevýrazný poutač,zavěšený nad vchodem a uvědomil si ,jak dlouho tady nebyl. Majitel po celou tu dobu zřejmě nejevil zájem přilákat zákazníka. Proč by to taky dělal. Obchod nebyl jeho. Tak jako všechno v tomhle státě patřilo všem a vlastně nikomu i tahle prodejna nebyla vyjímkou. Oprýskaná cedule působila odpudivým dojmem a lidi neznalé místních poměrů v žádném případě  nemohla přesvědčit. Obchod spíše plnil s minimálními tržbami obecné zájmy obyvatel ,jak bylo zvykem. Ekonomicky myslícímu člověku muselo být záhadou proč při tak prodělečných tržbách vlastně existuje.

„Nazdar Jardo!“ Vstoupil a pozdravil prodavače. Měl štěstí. Byl to stále ten samý Jarda,který mu před lety doporučoval stoprocentně nejlepší kolo,které ve skutečnosti nestálo za nic.

„No je tohle možné!?“ vykoukl zpoza pultu obstarožní mladík v dokonale padnoucím obleku. Jiří nevěděl co si o tom myslet. Jaksi mu nesedělo,že reprezentant prodejny sportovních potřeb vypadá jako obsluha luxusní restaurace.

„Toho si nevšímej,“ upravil si kapesníček zastrčený v kapsičce u saka. „Takový můj osobní vzdor. Kapitalistický počin.“ Skutečně budil dojem podnikatele v nejlepších letech. Jirka se usmál a souhlasně pokýval hlavou. Neměl v úmyslu trávit čas debatou o spolehlivosti a jistotách režimu. Přešel rovnou k věci.

„Potřebuju něco pro kluka?“

„Snad kolo?“ zažertoval Jarda.

„Děláš si legraci? Ten křáp leží dodnes ve sklepě,“ namíchl se.

„Neboj,něco s tím uděláme.“ uklidnil ho Jarda . „Kolik je mu?“

„Komu?“ nechápal.

„No tomu kolu asi ne…  Klukovi přece!“

„Jóó…třináct. Mu bude.“ dodal a očima pátral po vhodném dárku.

„No vlastně je to jedno. Těch krámů tady si nevšímej. Tohle je standard.“ ukázal na police s opakující se nabídkou. „To víš papínkové makaj za světový mír a  po boku…“ opatrně se rozhlédl a konec myšlenky nahradil raději potutelnou grimasou. „Co kdyby,“ naznačil své obavy.  Vzal Jirkovi z ruky něco co vzdáleně připomínalo kolečkovou brusli a  zakroutil odmítavě hlavou. „Na tohle musí být dva. Jeden co užívá a druhý tlačí.“ Osvětlil příteli funkci originálního produktu sdružené země. „Něco ti ukážu.“  Zavedl ho do vedlejší místnosti a pro jistotu zatáhl ošuntělý závěs nahrazující dveře. Z náprsní kapsy vytáhl klíček a odemkl jím nevelkou skříňku , stojící hned vedle koše s odpadky. Postavil na stůl malou krabici zabalenou v kusu látky. Odkryl víko a Jirka poněkud strnule vykulil oči.

„Pistole?!“ leknutím zapomněl proč vlastně přišel.

„Klídek. Je to atrapa.“ podal mu naleštěnou zbraň.

„Ty jako myslíš…? Nevím jestli zrovna tohle je něco pro kluka?“ potěžkával nevinnou hračku a netušil, jakou svým údivem udělal Jardovi radost.

„Jasně. Uvidíš,že bude nadšený. Ty naše bakelity stojí za hovno.“  Tenhle výraz Jiřího trochu překvapil.

„Co tím myslíš? Naše bakelity.“ nechápal. Údajně nevinná hračka vypadala přece tak věrohodně. Za tím něco bude. Pomyslel si,ale na druhou stranu si zahrával s představou ,že jeho syn má něco co jiní ne.

„Klid. Víš jak jsem ti kdysi říkal ,že brácha zůstal venku?“ pohlédl na pomalu se probouzejícího Jirku. „No…tak tohle je od něho.“  Sundal z krabice látku a natočil ji tak ,aby Jirka nemohl pochybovat.

„Bun-des  re-pub-lik  Deut-schland,“ slabikoval Jirka špatně čitelný nápis. No to je něco!“ vyhrkl nadšením a chystal se příteli poděkovat. „Počkej… a kolik jako za to?“

„Čtyři sta a je tvoje.“ Obchodník se tedy v Jardovi skutečně nezapřel.

„Cože! Čtyři?!“ vybuchl Jiří ,dávno rozhodnut stát se majitelem téhle poněkud předražené, zato ojedinělé věcičky. „Manželka mě zabije,“dodal posmutněle a vytáhl čtyři zelené bankovky.

Venku si při chůzi pohrával s extra dárkem pro syna. Neodvažoval se vytáhnout tu hračku z kapsy ,jen anonymně v kapse saka prsty ohmatával její skutečně neskutečné tvary. Blížil se k zastávce a stále měl pocit alespoň trochu se pokochat pohledem na tu věc. Zastavil se před výlohou papírnictví a v domnění,že je sám ji vytáhl. Vypadala až moc věrohodně.

„Nehýbejte se!“ ucítil čísi ruku na svém rameni. „Ruce nahoru a otočit!“ zněl nekompromisní hlas. Skoro se bál pohlédnout za sebe. Raději poslechl a se zbraní v ruce se otočil.

Zprvu nechápal co po něm příslušník vlastně chce?  Stále tu věc pevně  svíral  v ruce a pak mu to došlo. Chtěl se zasmát,ale přísný výraz strážce pořádku mu nedovolil ani to. V zájmu bezpečnosti po něm  žádal vydání údajné zbraně. No dopadení pachatele se zbraní v ruce. Tomu se říká: Služba vlasti. Přemýšlel Jiří nad důvody ,které vedou mladého vébáka k tak nelidskému postupu. Odevzdal dárek a uposlechl příkazu : Vydat se na stanici.

Neměl obavy z nezákonného držení zbraně ,ale že se budou vyptávat na její původ. To bylo hlavní co mu  cestou vrtalo hlavou. Tihle byli pro vlastní přesvědčení o neméně vlastní pravdě udělat cokoliv.

Vybavení stanice svědčilo o věrnosti jejích obyvatel k režimu. Nábytek z let padesátých,zdi zdobil odporně chladný vzorek pomalu odpadavající tapety a samozřejmě nechyběly ani diplomy za službu vlasti. Na stole se kolíbal podivný stojánek s doruda zbarvenou vlaječkou. Pěticípá hvězda na vrcholu svědčila o všem. Na Jiřího dopadly první obavy z možného zadržení. Pomalu si připravoval řeč. Měl v úmyslu odhalit pravdu,jen když odsud rychle vypadne.

„Víte čeho jste se dopustil…občane?“

„To teda nevím,“ zalhal.

„Obecné ohrožení!“ zařval příslušník a dával najevo svou převahu. Očividně se cítil líp v téhle kanceláři než na ulici.

„Cože? Jaké ohrožení?“ pokoušel se Jiří zahrát roli mrtvého brouka. Muž si sundal čepici a usedl za psací stroj do rohu místnosti. Vedle sebe položil Jirkův dárek pro syna a Zasunul papír do stroje. Teď bylo Jiřímu vše jasné. Pochopil,že né každý je předurčen stát se géniem. Tak v tomhle ho pořádně nechám vykoupat. Rozhodl se neodhalit své tajemství dokud nebude ambiciózní příslušník patřičně v ráži.

Zatímco diktoval své iniciály do protokolu,nespouštěl oka z předmětu jež se stal na malou chvíli smyslem života jednoho nevýznamného človíčka v uniformě.

Dveře se prudce otevřely a mladík za psacím strojem vyskočil do pozoru. Jirka seděl zády, tak  mohl pouze z chování svého vyšetřovatele usoudit,že nejspíš vstoupila vyšší šarže.

„Tak kdepak to máme … strážmistře?“  Otázku pronesl dost váhavě ,jako by nevěřil ,že tenhle mladík za bílého dne lapil delikventa a ještě k tomu se zbraní v ruce.

„Tady soudruhu kapitáne!“ ochotně přiskočil a podal mu doličný předmět. Tohle musím vidět. Pomyslel si Jiří a trochu se  vytočil. Muž očividně v nejlepších letech začal pomalu rudnout. Jeho oči se střetly s posměšným pohledem zadrženého a nebylo dost dobře jasné zda hodlá praštit právě jeho nebo vyjeveného strážmistra. Zachoval se ,se vší důstojností. Byl přece vyšší šarže a nemohl dopustit tohle neomluvitelné faux pas.

S dokonale sehraným úsměvem, odvedl zatím nic netušícího strážmistra do vedlejší místnosti

„Vy idiote!“ neudržel se. Před očima mu mával zajištěným předmětem a skoro to vypadalo,že použije násilí. Mladík se trochu zakymácel a i bez povolení nadřízeného se posadil na židli. Rukávem si otřel zpocené čelo a provinile sledoval kapitánovy zarudlé rysy.

„Tohle si vypijete…“ praštil dveřmi a odešel.

„Tak co bude?“ nastala Chvíle pro Jiřího pomstu. Z kapitánova výrazu okamžitě pochopil,jak se věci mají.

Kapitán měl jedinou starost: Tohle se nesmí dostat ven. Přemýšlel jak z téhle zapeklité smyčky náhod ven.

„Tak odkudpak to máme?“ zamával pistolkou. Tušil,že tohle nebyla nejlepší taktika ,ale zatím ho nic jiného nenapadlo. Nemohl si dovolit vzhledem ke svému postavení příliš dlouho váhat.

A je to tady. Pomyslel si Jirka a chystal se přiznat barvu. „No víte…vlastně jsem ji dostal,“ odpověděl váhavě.

„Ji? Takže přiznáváte ,že jde o zbraň. I když ne tak docela.“ vyhrkl kapitán. „A od koho pak?“ dodal. Jiří se právě chystal udat přítele. Vtom přišel nečekaný zvrat. Kapitán si zřejmě plně uvědomil důsledky a pokusil se poněkud zmírnit metodu výslechu. „ No. Na tom ani tak nezáleží. Ale sepsat to budeme muset. To víte služební postup.“ Jakoby se mu omlouval.

„Tak kdepak jsme to skončili?“ prohlížel začátek protokolu. „Zaměstnání?“

„No víte …?“ znejistěl Jiří.

„Pracujete snad? Nebo néé?“  zavětřil druhou šanci.

„Samozřejmě.“ odvětil klidně Jiří.

„Předpokládám ,že máte zrovna volno?“ lišácky se na něj usmál.

Mezitím do místnosti vešel iniciátor celé téhle akce. Trochu bázlivě se posadil k vedlejšímu stolu a vyčkával na další rozkazy.

„Strážmistře ověřte ,zda tady přítomný muž …“ už tuhle větu nestačil doříct. Jirka vstal a bez rozpaků se přiznal.

„No… to nebude lehké. To víte zamlčet tak podstatnou skutečnost?“ pookřál kapitán.

Jiřímu bylo jasné,že po oficiálním řešení celé situace v tuhle chvíli netouží ani jeden z nich. Sáhl si do saka a nahmatal peněženku.

„Strážmistře,běžte na chvíli vedle,“ zareagoval kapitán.

Jiří nenápadně vytáhl posledních pět stokorun a naznačil svůj úmysl.

„Dejte to sem!“ skoro mu bankovky vytrhl z ruky. Jiří se nestačil divit jak rychle umí příslušní pořádkových sil reagovat v nečekaných situacích. Napadlo ho ,že až tak nečekaná tahle situace přece jen nebyla.

„Dobrá…tedy. Vy zapomenete na…“chvíli přemýšlel,jak by pojmenoval tuhle záležitost, aniž by shodil celý sbor. „…řekněme jakési nedostatečné rozlišovací schopnosti příslušníka a já vás nechám v klidu stonat. Říkal jste přece ,že máte nemocenskou?“ neopomenul zdůraznit svou momentální převahu. „Spokojenost na obou stranách,“ dodal jako nějaký podomní obchodník .

„Zákon nade vše!“ pokusil se Jiří o žert. Kapitán zřejmě nepochopil podstatu téhle ironické poznámky a souhlasně pokýval hlavou.

„Tohle si tady pro jistotu necháme!“ sebral Jirkův dárek rychle ze stolu. Nezbylo mu než přijmout roli mučedníka a smířit se prohrou.

„Sbohem,“ dovolil si poslední poznámku a odešel.

Cestou po schodech si nedokázal představit,jak tohle a zvláště pak ztrátu tolika peněz,vysvětlí manželce. Na jeden den, celkem pěkná sumička.? Zvažoval co dál. Péťo  promiň. V duchu se omlouval synovi za svou neschopnost. Zrovna míjel dvě dámy na schodišti,když se chodbou rozlehlo divoké: „Kapitán Hruška? Zavolám.“

„Víte neobtěžovala bych,ale syn má dnes narozeniny a manžel slíbil ,že něco obstará. Tak se jdu pro jistotu zeptat“

No jasně. Hruška! zapátral Jiří v paměti. Kapitán Hruška. Až teď mu došlo proč zrovna tenhle muž, tak toužil ponechat si jeho dárek. Měl chuť popřát vyčkávající dámě ,všechno nejlepší synovi. Bylo to k vzteku. Bohužel on byl jen řadový občan a taky neměl uniformu. Ta dokázala v nečekaných chvílích skutečné divy. Ještě zahlédl usměvavého kapitána, jak něco říká spokojeně se tvářící manželce a vyšel na ulici.

„Holt má něčí synáček štěstí,“ procedil skrze zuby. Nebylo tak obvyklé, aby ten, kdo je obdarován jiným, dostal navíc zaplaceno.

Patrik Weiss

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Patrik Weiss

Patrik Weiss

Názorový surrealismus k dění politickému i zábavnému či jen nutkavá potřeba komentáře.

Nemá cenu litovat toho co jsme nezažili.

 

TOPlist

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky