Pandořina skříňka

středa 1. červen 2011 14:36

Povídka s trochou mystiky.

Pondělní ráno začínalo jako obyčejně. Zdeněk si protřel ztuhlými prsty obličej a smutně dal najevo tomu, jež si dovolil bez svolení tak věrně napodobit jeho výraz, že dnes konečně uspěje. Sklopil víčka a proud studené vody rázem zpřetrhal veškerá pouta s výrazem toho v zrcadle. Sotva se probudil myslel jen na jedno. Loňský rok byl pro něho kritický. Tehdy se dostal na nekonečnou cestu,zprvu nevinné zábavy,později totální závislosti. Byl pohlcen vlastní představou o nutnosti hrát tohle divadlo. Stačilo jen si uvědomit,kdo je pánem vlastních myšlenek a nenechat se ovlivňovat.

V zaměstnání nikdy nedělal problémy. S každým dokázal vyjít po dobrém. Snad už při narození dostal do vínku touhu po samotě a izolaci od společnosti. Občas na to v zaměstnání doplácel. Kolegové si z něj dělali legraci a nebýt jeho absolutní ignorance  pro tyhle situace,měl by nejspíš za sebou i pár osobních soubojů. Jednou to muselo přijít. Slabá chvilka,která podstatně změnila jeho život. Byl to Petr,jeden z těch kolegů,jež se tvářili vždy nestranně.

Zdeněk se zásadně nezúčastňoval žádných akcí. Tedy těch společenských. Petr ho přemlouval tak neúprosně ,že nakonec podlehl. Skoro to vypadalo,že byl vyzván ke zlomení Zdeňkovy nepřístupnosti, ostatními kolegy. Ti jak bylo všeobecně známo,využili každé šance k legraci. Ne vždycky jejich nápady byly legrační pro obě strany. S tím si ovšem nikdo nelámal hlavu. Dohodl se tedy s Petrem na nezávazném rozhovoru v prostředí místní vinárny. Nebyl zvyklý na větší koncentraci alkoholu v dutinách jež odmítaly svět. Netrvalo dlouho a své tajemství (byla to spíše úchylka), odhalil kamarádovi. Takovými přáteli zase nebyli,aby si Petr tak cennou informaci ponechal jen pro sebe.

Druhý den si Zdeněk pomalu uvědomoval ,že udělal životní chybu. Považoval Petra za přítele a on zatím… Mimo kancelář potkával na chodbách jen potutelně koukající monstra. Výsměch  v očích nechápajících kolegů byl zřetelný. Přílivová vlna odhalující Zdeňkovo nitro,dosud zahaleno tajemstvím  smetla za sebou vše co bylo nablízku. Už pro ně nebyl jen tajemným introvertem zahaleným jen do vlastní kůže. Stával se pomalu středem zájmu. Sám nechápal, jak si může někdo libovat v provozování činnosti tak  pokořující, jakou byla starost o utrpení druhých. Tady už nešlo o nevinný žertík  nadhozený  jednou týdně bez souhlasu protistrany. Tohle směřovalo k degradaci lidské důstojnosti. Bylo mu jedno jak se ostatní staví k jeho problému. Jen ty posměšné  výrazy,kdyby zmizely.

Později došlo i na otázky. Několik kolegů se zřejmě domluvilo a snažili se ani na chvíli nepřerušit dotěrnou palbou Zdeňkovu nejistotu. Z kanceláře už nevyšel ,aniž by se nepodíval zda je čistý vzduch.

Jsou to materialisté. Nikdy nepochopí,že i v něčem takovém ,jako  je  hledání skrytých symbolů čehokoli, může být přínosem. Trochu se zamyslel nad posledním slovem. Sám nevěděl zda zrovna jemu přinesla táhle vášeň nějaký užitek. „Ááále,“ plácl se do kolen,“zase myslím jako oni.“ Co je to vlastně skutečný přínos? Kladl si nesmyslné otázky, o kterých byl přesvědčen,že mu pomohou zodpovědět tak podstatnou myšlenku.

Povinná směna odkroucená s veškerým soucitem k zaměstnavateli byla u konce  a Zdeňkovi nezbývalo,než v rychlosti,pokud možno nepozorovaně,zmizet z budovy. Uzavřít se doma se svými symboly a diskutovat s neexistující představou o možnostech dalších objevů. Cestou domů se trochu zdráhal podlehnout opět jako každým dnem vlastnímu splínu,který jej vždy, tak trochu tlačil ke zdi. Vzpomněl si na slova svého šéfa – když pracuješ tak pracuj- a trochu se nad tak stupidní větou zasmál. Nicméně musel uznat,že ač vcelku primitivní,byla tahle rada,jak ji dotyčný nazýval, až moc výstižná. Zamyslel se. Pracoval jsem ,tak proč to samé heslo nevyužít v čase volna? Budu pracovat,ale podle svého. Toužil prožít něco víc,než jen další obyčejnou nudu. Pokud se nuda dá vůbec prožít.

Majka z bistra,jak ji tady všichni říkali,přinesla kávu a nahodila předepsaný úsměv. Zdeněk vytáhl málo používanou peněženku a zaplatil. „Zbytek je pro vás.“ neopomenul dodat,když zalovila v mohutné kasírce a chvíli jakoby  čekala právě na tahle slova. Sklonila se pod pult a vytáhla čistý hadřík,kterým  přejela desku barového pultu. Zdeněk při pohybu ruky znejistěl a pojednou to ucítil. Byl zase v tom. Bez rozmýšlení uchopil její dlaň a hadřík odložil bokem. S nasazením života začal pátrat po jakémkoliv záchytném bodu na dlani,který by mu posloužil jako záminka k odhalení skrytého symbolu. Dívčí dlaň byla tak nevinná až mu bylo líto ji do toho zatahovat. Snad pocítil i kapku soucitu. Nic naplat. Touha byla silnější než jakékoliv emoce. Přejel prstem po malém prstýnku a zamyslel se.

„Laciná cetka.“ mumlal si pro sebe,aby náhodou nepřišel o svou oběť. Ucítil nepopsatelné teplo. Rozlévalo se mu po těle při každém opětování dotyku tajemného suvenýru. Tohle ještě nezažil. Tak silný dojem a hned napoprvé. Obvykle mu trvalo několik minut než odhalil to po čem toužil.

Majka rychle ucukla a zakroutila hlavou. Tím znemožnila úspěšné zakončení Zdeňkovy seance. Zdeněk stáhl ruku ze stolu a předstíral,že hledá něco v kapse. Jen s čistou myslí mohl pokračovat v dalším souboji s myšlenkou. Rychle sebral kabát a bez mrknutí oka opustil místnost.

Kráčel osvětlenou ulicí a zářící lampy mu nahrazovaly utkvělou myšlenku,že někdy musí nastat chvíle, kdy se dopátrá podstaty celé záhady. Zatím každý pokus skončil jen nepatrným zlomkem úspěchu. Nikdy nepocítil tu pravou rozkoš z odhalení. Musel konečně narazit na něco… co bude silnější než on a dokáže odbourat falešné představy,které brání jeho úspěchu. Co pak? Lekl se myšlenky ,že jednou přijde o tuhle schopnost. Na druhou stranu měl pocit,že by nejraději nebyl vůbec. Byla to jakási noční můra bez křídla. Nedokázala odletět a stále svým zmateným pohybem připomínala svou důležitost.

Občas měl pocit,že hledá své symboly ve všem a všude. Ještě včera,když si ráno kupoval pravidelnou svačinku v malé prodejně hned vedle náměstí, oslovil neznámou prodavačku stylem: „I vaše jmenovka slečno, ukrývá tajemství.“ To vše jenom proto,že se mu zalíbila možnost změnit její barvu.

„Prosím?“ reagovala pokladní za  monotónního zvuku snímače kódů.

„Trochu do růžova… by to chtělo,“ dodal a při pohledu na ženu, jež se právě chystala zvednout sluchátko příručního telefonu,snad aby informovala svého psychologa,raději rychle opustil bojiště. Tahle situace mu utkvěla dokonale v paměti. Málokdy...vlastně nikdy se mu nepodařilo navázat kontakt se ženou na dobu delší několika vteřin. V lepším případě minut.

Postával před krámkem se starožitnostmi a bloumal nad tím ,jak omluvit svou touhu k jeho návštěvě. Pro majitele tak prestižního podniku nebyl nijak zvláště lukrativním zákazníkem ,ale zato pravidelným. Co jiní utratili během minut on se stejným nadšením za několik měsíců. Levné tretky z dob minulých v něm vzbuzovaly touhu po odhalení. I několik dní si dokázal vystačit s předmětem nevalné ceny. Nehrálo roli zda nominální hodnota věci byla jaksepatří na výši ,ale důležité bylo ,že dokázala zaujmout na první pohled.

„Pan Zdeněk .Vítám Vás.“ halekal pan Rybka. Za pultem ho nebylo skoro vidět. Z dálky působil dojmem ušlápnutého drogisty,jež se dokázal smířit s osudem  člověka v zapomnění. Ještě jedna věc vzbuzovala Zdeňkovu důvěru k tomuhle živnostníkovi. Byl to kdysi jejich soused. Ještě než matka zemřela býval u nich pravidelným hostem . Poté co se Zdeněk odstěhoval z činžovního domu do paneláku,zbyly jen vzpomínky. Věčně naleštěná Lada pana Rybky,kterou vozil mámu pravidelně,každou neděli do místní kavárny. Tam si dokázali povídat i několik hodin. Někdy měl Zdeněk až strach  z toho co si oba slibovali. S povděkem později přivítal návrh pana Rybky; oslovovat se křestními jmény. Snad to bylo z jakési nostalgie k mámě.

„Nazdar Pavle!“ pokynul Zdeněk ještě ve dveřích. První co jej pohltilo,byl samozřejmě pohled na tu nádheru. Všude kolem plno tak překrásných věcí a on má nárok jen na jednu. Zalitoval a posadil se na židli vedle pultu.

„Copak tu máme dneska?“ Pohlédl na mlčícího prodavače a nervózně si třel dlaně. Rybka sáhl pod desku stolu a vytáhl něco co dost věrohodně připomínalo tubus na diplomy. Červená barva Zdeňka trochu vyděsila.

„Snad si nemyslíte ,že mě zajímá nějaký diplom?“ prohlížel zaprášený obal a chtělo se mu dodat,že tomu chybí jen ta hvězda. Z loajálnosti k příteli raději mlčel. V mysli mu vytanula vzpomínka na mladá léta,kdy býval úspěšným sportovcem. Nespočet medailí ,teď už se jen povalujících v krabici od bot. Kdysi byl hrdý na své výkony. Teď jak bylo zvykem. Všechno co i nepatrně zavánělo režimem nebylo dobré vytahovat na světlo. „Nebýt toho proklatého symbolu…“ procedil naštvaně mezi zuby. Pěticípá hvězda byla totiž v minulosti nedílnou součástí všeho. Nebylo snad ocenění ,jež by opomenulo tenhle symbol zdůraznit.

Rybka opatrně přistrčil tubus ke Zdeňkově ruce a pokynul hlavou,jako že může.

„Otevřít?“ zeptal se pro jistotu Zdeněk. Starožitník jen zopakoval svůj pohyb a sledoval nedočkavý obličej svého přítele. Zdeněk pomalu šroubovitým pohybem oddělil víko a vytáhl, časem viditelně poznamenaný arch papíru. Rybka mezitím nervózně poklepával prsty do stolu.

Pomalu přejížděl prsty po okraji a chvíli měl dojem ,že podivný odlesk způsobuje vrstva zlata. Uklidnil ho až znalec.

„To nic. Jen optický klam.“ snažil se Zdeňka zbavit představy,že jde o předmět nesmírné ceny.

„Kdo by taky plýtval zlatem na kus papíru?!“ přidal se  Zdeněk Společně pak rozvinuli nevelký list na stůl.

„Nádhera…“ na víc se Rybka nezmohl. Oba chvíli koukali na obraz  muže ,shýbajícího se  nad jakousi bezbranně vyhlížející ženou ,  s napřaženým mečem.

„Snad ji chce zabít nééé?“ odvrátil se Zdeněk od krutého výjevu. Vydržel jen několik vteřin. Něco mu říkalo ,že není třeba zasáhnout,ale …? Právě to ale bylo klíčovým slůvkem.  Rybka vytušil Zdeňkovu neschopnost ovládat své emoce a snažil se vytrhnout mu obraz z ruky.  Ten pevně uchopil oba konce a jediným pohybem , oddělil prosící postavu ženy od budoucího vraha. Rybka klidně vyťukával prsty do stolu nějakou melodii a upřeně hleděl na překvapeného Zdeňka,jemuž pomalu docházel smysl jeho počínání. Tuhle melodii moc dobře znal. Smuteční pochod mu utkvěl v paměti ,když chovali mámu. Zděsil se představy,že mu tak naznačuje jeho osud. Byl snad na řadě on? Právě teď?  Tyhle dvě otázky v něm vzbudily zájem objasnit tuhle nečekanou symboliku.

„Samozřejmě všechno uhradím,“ omlouval se a prohledával kabát s domněním ,že tentokrát se zachová jako materialista a penězi zamázne stopy po svém prohřešku.

Pan Rybka byl z jeho počínání tak trochu mimo. Netušil, co způsobí.

„Jen klid Zdeňku,“ uklidňoval a oba se posadili na dřevěnou lavici,odhadem tak z osmnáctého století. Zdeněk byl celý nesvůj. Zase ten tajemný hlas. Probuzen  v nepravou chvíli. Cítil ,že  odtud musí co nejrychleji zmizet. Rozloučil se a v rychlosti opustil malý krámek.

Celou noc proseděl v kuchyni s obavou co bude následovat. V tajemnou moc symbolů teď věřil ,jako nikdy předtím . Usnul až k ránu a zanedlouho se probudil za protivného zvuku budíku.

V práci se šéfovi omluvil,že dnes potřebuje volno a s jeho souhlasem opustil post bankovního úředníka. Cestou se ani nerozhlížel kolem,jak bylo jeho zvykem ,ale co nejkratší cestou spěchal domů.

Odložil si a snažil se na včerejší incident zapomenout. Vtom  zaslechl vyzvánění telefonu. Šel do vedlejšího pokoje a zvedl sluchátko.

„Pan Musil?“ ozval se příjemný hlas.

„Ano.“

„Je mi to moc líto… Ale musím Vám oznámit,že dnes odpoledne zemřela vaše matka.“

Zdeněk ztuhl a netušil co je to za špatný vtip.

„Děláte si legraci! Moje matka je osm let po smrti!“ obořil se na slečnu jež zřejmě nepovažovala úctu k mrtvým za přednost. Chtěl ještě něco říct,ale zaslechl jen nepatrné cvaknutí. Zavěsila. Došlo mu ,že tentokrát to některý z kolegů opravdu přehnal.

„Počkat!“ zarazil se. „Co když ten obraz? Nebo snad žije?“ Útržkovitě si vybavoval příhodu z minulého dne  a balancoval na hranici té nejvyšší možné pochybnosti. Teď byl skutečně v rozpacích ,zda uvěřit symbolu nebo zapomenout. Připadalo mu absurdní uvažovat o možnosti ,že máma celou dobu žije a on je jediným, kdo to neví. Pochybnosti a zase pochybnosti. Od téhle chvíle mu na světě nezbylo nic jiného než  pochybovat o všem a všude. Ztratil docela víru ve spravedlnost a namísto toho se čím dál víc utápěl v těch nejabsurdnějších představách. Nejvíce ho mrzelo,když si vzpomněl,že za všechno vlastně může smrt jeho milované mámy.

Patrik Weiss

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Patrik Weiss

Patrik Weiss

Názorový surrealismus k dění politickému i zábavnému či jen nutkavá potřeba komentáře.

Nemá cenu litovat toho co jsme nezažili.

 

TOPlist

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky